Aposematismus

Schopnost vyhodnotit předmět nebo organismus, s nímž se daný živočich právě setkal, jako potravu je jednou ze základních vlastností všech organismů. Jde ovšem nejen o to vyhodnotit předmět jako kořist, ale také zhodnotit její výhodnost.Vhodnost kořisti se dá vyčíslit jako podíl zisků a nákladů s ní spojených (viz. teorie Optimal foraging – Stephens a Krebs 1986). Zisky jsou poměrně zřejmé – výživová hodnota biomasy kořisti a s ní spojená zvýšená fitness predátora (delší přežití a následné rozmnožení). Náklady na získání této energie jsou především hledání kořisti, ulovení a zpracování kořisti a vypořádání se s případnými nevhodnými látkami obsaženými v jejím těle. Určit výhodnost kořisti je pro predátora mnohdy obtížné. Nevhodná kořist chce být rozeznána, proto vysílá predátorovi jasně rozeznatelné signály a tím se mu snaží rozpoznávání ulehčit. Ovšem vhodná kořist nechce být rozeznána a proto se snaží vysílat signály používané nevhodnou kořistí. Tím se celá tato signalizace komplikuje a zvyšuje nároky na predátorovy rozpoznávací schopnosti.

Způsob realizace nevhodnosti

Pomineme-li náklady spojené s nalezením kořisti, o kterých pojednává již zmíněná teorie Optimal foraging, je nevhodnost kořisti realizována především mechanicky a chemicky. První typ mechanické nevhodnosti kořisti je její velikost, která je opět častým předmětem zájmu studií testujících optimal foraging. Kořist příliš velká poskytuje sice velký zdroj energie, ale pro získání této energie je třeba vynaložit velké množství prostředků na její zpracování. Naopak příliš malá kořist nepředstavuje velké náklady na zpracování, ale ani velký energetický zisk. Predátor tedy přesně vyhodnocuje své možnosti a motivaci (hlad) a podle toho útočí na přiměřeně velkou kořist. Další realizace mechanické nevhodnosti kořisti jsou nejrůznější trny, chlupy a žihadla (viz. Edmunds 1974). Jejich účelem vesměs je úplně znemožnit predátorovi manipulaci a požití kořisti, nebo mu alespoň uštědřit nepříjemnou zkušenost. V zájmu kořisti je, aby si predátor trnů včas všiml, aby při marných útocích kořist nepoškodil, nebo nezabil. Z toho důvodu jsou trny, stejně jako každý nevýhodný znak kořisti, proklamovány většinou jasným (aposematickým) zbarvením (Kaupinnen a Mappes 2003, Inbar a Lev-Yadun 2005, Speed a Ruxton 2005a).

Signalizace nevhodnosti

Platí, že nevhodnost kořisti je dobré dávat najevo. Proto velké množství jedovatých nebo nepoživatelných organismů je pestře zbarveno. Dosavadní práce potvrdily význam kombinace chemické obrany a výstražného zbarvení při učení se této vlastnosti (např. Skelhorn a Rowe 2006a), zároveň tato vlastnost vlastně umožňuje aby se výrazné zbarvení udrželo v populaci kořisti (např. Skelhorn a Rowe 2006b) a také se uplatňuje při evoluci Müllerových mimikry (např. Lindstrom et al. 2006). Chemická nevhodnost může být často použita také jako chemická signalizace. V tomto případě není nezbytné dávat tuto vlastnost najevo výstražným zbarvením, ale stačí aktivně vypouštět obranné látky do okolí, aby byl predátorů útok odvrácen. Obecně se předpokládá, že chemické signály jsou určeny menším predátorům (např. mravenci), kteří rozpoznávají vhodnost kořisti hlavně z bezprostřední blízkosti, zatímco optické signály jsou určeny predátorům rozhodujícím se z větší vzdálenosti (např. ptáci). V každém případě je dobré vyhnout se útočným pokusům predátora (Lindstrom et al. 2001a, Kelly a Marples 2004).